V květnu roku 2009 vyšla  další kniha pod titulem Berounské reminiscence. Je v něčem poněkud jiná, psána jako sága jednoho z berounských rodů – Sága rodu Křížů - v období 101 roku. Není v ní méně než 101 příběhů, legend a zkazek. První pokusní čtenáři se přou, kolik je v této knize zmíněno berounských občanů, postav, osobností, kolik je z toho současníků. Autor knihy Rudolf Kadeřábek stojí za počtem 101. Jen si není jistý, co tomu řeknou právě současníci, až se o sobě dočtou. Je současně zvědav, jak čtenáři přijmou, co nového se dovědí, nebo, že to věděli, neboť byli kdysi při tom nebo znali od svých předků, ale už to zapomněli...

Třeba, že právě z Berouna na frontu v roce 1914 odjeli básník Fráňa Šrámek a písničkář Karel Hašler. Nebo že prezidentský vůz T. G. Masaryka měl zvláštní kufr pro dary a výslužku od obcí, korporací a soukromníků. Z Berouna od Křížů si vezl Tatíček Masaryk plnou ošatku berounských oboustranně mazaných koláčů. Může být, že se přihlásí svědci, kteří byli zasvěceni do toho, kterak Václav Pavel Borovička padělal parfumerii pro sebejistý wehrmacht a směnky pro důvěřivé věřitele. Dosud nikdo se tak důsledně nezabýval událostmi květnové revoluce roku 1945 v Berouně a jejich protagonisty, jako tyto „reminiscence“. Jen někdo prošel za totality s Jiřím Muchou, synem Alfonse Muchy, tajně mlýnem a pekárnou U Křížů, aniž to postřehla bdělá a ostražitá závodní stráž. Kdo ví o důvěrném přátelství ing. Adolfa Kříže s kolotočářem a loutkářem Ludvíkem Laghim? Že odvrácená tvář restitucí po sametové revoluci má dosud nezhojené jizvy? Že poslanec Parlamentu České republiky je si pevný v kramflekách i v poezii...?

Druhé Berounské reminiscence, nikoli však poslední

Berounský autor Rudolf Kadeřábek zasvětil svou novou knihu historii rodu Křížů.

Rudolf Kadeřábek se vyučil drogistou, ale život zasvětil psaní. Sám sebe dnes označuje jako „emeritního novináře“. Klidně bychom mu však na vizitku mohli připsat slovo „spisovatel“. Po kladném čtenářském ohlasu první knihy Berounské reminiscence se nyní hlásí o přízeň čtenářů druhá kniha této řady, která nese podtitul „Sága rodu Křížů“. Autor v ní poutavě líčí berounskou etapu mlynářského a pekařského rodu, který se významně zapsal do poměrně nedávné historie našeho města. To vše na pozadí berounských kulis a místních událostí posledních sta let...

Co bylo impulsem pro napsání vaší aktuální knížky o rodu Křížů?

„Naše rodina byla už v minulosti spojena s rodinou Křížů různým způsobem. Můj dědeček byl kočím u Křížů a měl osobní vztah k Ludvíkovi Křížovi, protože byli spolu ve válce, byli stejně staří. U Křížů pracovalo pět generací ze strany mé matky. Já už si sice nepamatuji starého pana Kříže, protože zemřel v roce 1919, ale pamatuji si jeho ženu...“

Jaký je váš osobní vztah k Berounu?

„V Berouně jsem se narodil a moji předkové tu po celé generace žili, samozřejmě v různých společenských pozicích.Dá se říci, že z Berouna jsem nevytáhl paty - a to jsem vyjádřil i v mé knize.“

Na co byste zájemce o vaši novou knihu nalákal? Mohl byste ji čtenářům vlastními slovy představit?

„Na pozadí ságy jednoho rodu píšu o událostech, které Beroun a jeho obyvatele poznamenaly. Píšu také o tom, čím tito lidé poznamenali Beroun. Kniha popisuje řadu událostí, které jsou dnes již obaleny nánosem různých legend, pod kterými je ukryta často nečitelná skutečnost. Například období bezprostředně po skončení druhé světové války, jak vznikly první revoluční okresní národní výbory. Snažím se osvětlit, jak to tehdy bylo a ne jak se to dnes traduje. Je tam i řada pozoruhodných zdánlivých maličkostí, které dokreslují kolorit tehdejší doby. Například popisuji, jak paní Křížová dostala od svého manžela darem pár kladrubských běloušů – za to, že mu porodila po dvou synech také vytouženou dceru...“

Čím se Sága rodu Křížů liší od prvních „Reminiscencí“ a co je naopak oběma publikacím společné?

„První kniha byla knížka o Berounu z období, kdy čelil záměru být přestavěn. Druhá kniha se převážně týká rodiny Křížů, jejíž osud se jakoby proplétá nedávnou berounskou historií. A co je stejné? To je asi styl - někdy ironický a úsměvný, styl vyhovující čtenářům, ke kterým se kniha obrací.“

Jakou očekáváte čtenářskou reakci na svoji aktuální knihu?

„Každý autor má vždy hrůzu z toho, co tomu řeknou čtenáři. Když to dá autor zhodnotit rodině, tak ta mu řekne, že tohle přece nemůže dát lidem přečíst... Když rukopis dáte k posouzení dobrým přátelům, tak ti vám řeknou, že je to nejlepší a že lépe by to nikdo nenapsal. Já nejsem výjimkou a neprocházím tímto traumatem poprvé. Myslím, že čtenář vezme knihu shovívavě, zejména ten, kdo tam bude hledat něco o sobě... Vždyť je to o 101 lidech, jak je uvedeno v podtitulu.“

Když už jste napsal druhou knihu v řadě Berounských reminiscencí, to přímo vybízí k pokračování v této edici. Uvažujete o tom?

„Nejenom že o tom uvažuji, ale už končím rukopis třetích Berounských reminiscencí. To bude taky takový speciál, protože se bude týkat jedné zvláštní části Berouna, a sice berounského Závodí. Ta si zaslouží také své zmapování, připomenutí lidí, kteří tu žili a zasloužili se o město. Je to zvláštní čtvrť, kde se všichni známe a nějaké věci o sobě víme a naše generace prošly stejnou základní nebo obecnou školu…“

Děkuji vám za rozhovor a přeji, aby si i vaše nová kniha našla své čtenáře.

Kristýna Kadeřábková