Kniha rekapituluje život sochaře a malíře Jiřího Vydry ze Svaté u Berouna i jeho cestu a vztah k výtvarnému umění. Kniha vychází ve spolupráci s berounským grafickým studiem a nakladatelstvím Machart. Kromě velkého množství reprodukcí tento sborník obsahuje pohled řady autorů na osobnost a dílo Jiřího Vydry i autentické vzpomínky výtvarníka - od romantického dětství, přes životní nástrahy, bouře a tlaky minulých desetiletí - až po aktuální současnost ilustrovanou autorovým přístupem k osudům dětských pacientů motolské onkologie...

Rozhovor s Jiřím Vydrou

"Budu zase malovat u Berounky"

Na Svaté je jeho chalupa - plná obrazů a soch. Před chalupou kameny skrývající tajemství budoucích skulptur... Jiří Vydra si nasadil svůj oblíbený klobouk a přijal nás s úsměvem.

Jiří, jak ses vlastně dostal na Svatou?

"Narodil jsem se ve Vašírově u Lán, ale asi od čtyř let jsem žil u své babičky tady na Svaté. Tady je můj domov. O mém dětství a životě se dočtete v knize Vesmírný poutník, která právě vychází."

Kdy poprvé jsi začal s výtvarnou tvorbou?

"Už jako kluk jsem měl rád kameny. S kamarádem jsme si v nich představovali třeba postavy, koně a jiné. Asi ve čtrnácti letech jsem začínal pracovat se dřevem. Nejprve vznikaly ovečky, kozel - prostě to, co jsem viděl kolem sebe. Pracoval jsem jako samouk. Tatínek ze mne chtěl mít strojvůdce. A tak jsem jezdil s mašinou a vnímal krajinu kolem trati a oblíbil si ji. A pořád jsem si kreslil - kresba je důležitá. Kreslil jsem třeba i po hospodách - lidi, sousedy, štamgasty... Za něco k jídlu a za pivo. Škoda, že se ty kresby nezachovaly. Snad jsou někde u estébáků, kteří mi je zabavili při výsleších a prohlídkách."

Kdy jsi jezdil na té lokomotivě?

"To byla zvláštní a drsná 50. a 60. léta. Někdy od roku 1965 pak mou prací bylo najíždění vysokotlakých kotlů. Cestoval jsem po celé republice. No a v 70. letech už začaly opletačky s StB..."

Kdy a kde jsi prvně vystavoval?

"To bylo v Kulturním domě Králodvorských železáren v roce 1976. Vystavoval jsem obrazy - tempery, oleje. Sochy přišly až později. Náš Kruh přátel výtvarného umění vedl Miroslav Hořický, chodil jsem ke Karlu Patákovi, seznámil jsem se s dr. Jaroslavem Hlaváčkem..."

A jaká byla tvoje cesta k sochám?

"Na jejím začátku byly ty kameny z dětství; představy s nimi spojené se mi Lelkešvracely. Hodně mi pak dala Keramická škola v Bechyni a hlavně sochař Miroslav Pangrác. (Toho vidíme na všech vernisážích Vydrových výstav. - pozn. autora) Všechno dělám ručně. Pracuji s kamenem, dřevem, sklem i s kovem."

Před několika lety jsem viděl venku u tvého domu tři velké sochy, jednou z nich byla hlava Beethovena. Ta a některé tvé obrazy svědčí o tvém silném vztahu k hudbě...

"Ano, hudbu mám rád. Dokonce jsem hrával na housle a na pozoun."

Jeroným Colloredo-Mansfeld o tvé tvorbě napsal: "Obdivuhodné umělecké dílo širokého záběru..." Je skutečně neuvěřitelné, kolik toho stihneš, kolik zvládáš technik a žánrů. Ale neoddělitelnou součástí tvých aktivit je i pomoc nemocným a postiženým dětem.

"Začal jsem s tím na zámku Leontýn. Viděl jsem ty děti a tam to začalo. Pak se množila onemocnění rakovinou, začal jsem malovat s onkologicky nemocnými dětmi. Musím dělat všechno, abych je rozveselil. Už na mne vždycky čekají a těšíme se na společnou práci. Píšou mi dopisy: Milý strejdo, přijeď..."

Ale nedávno i tebe zastihla nemoc...

"Srdce. Myslel jsem, že umřu. Operace srdce. Být či nebýt?"

Jaký to byl pocit, když ses po operaci probudil?

"Je to něco úžasného. Děkuju za to Bohu a lékařům. Jako bych začal znova. První, co mě napadlo: Budu zase malovat u Berounky."

Děkuji ti za rozhovor a jsem moc rád, že tě zase vidíme jezdit na kole a v plné síle uprostřed práce.

Zdeněk Zůna