Každý řádný primitiv ve svém pralese ví – antropolog vám to potvrdí – že za pád větve na jeho hlavu může nějaký ve větvi skrytý zloduch. Obdobně moderní člověk ví – či spíše měl by vědět – že za světem, který ho obklopuje se skrývá ještě jiný svět, obývaný bytostmi, které tahají za pomyslné provázky. A pokud by ještě nevěděl, že onen tajuplný svět je vytvořen bezbožnou koalicí svobodných zednářů a jim ideově podobných stoupenců společenských teorií, které se už od 18. století šíří z Francie, tak je nutné mu to připomenout.

Tohoto záslužného úkolu se ujal tajuplný autor – tajuplný jak zednáři samotní - skrytý za jménem Melchior Kotnowski, jehož román Případ Velkého mistra vydalo v říjnu 2019 nakladatelství Machart s předmluvou Pavla E. J. Gergela.

Úkol to též není snadný a řekněme ihned, že autor se ho zhostil věru přesvědčivě, s  bravurou hodnou relativně velkého mistra literárního umu. Své dle něj bezpochyby závažné a k úvaze o možném osudu našich evropských společností vybízející sdělení, zabudoval do románu představujícího kombinaci dvou literárních žánrů: detektivky, kterou – jak známo – nutno dočíst až do konce, chce-li se čtenář dozvědět, kdo je vrah, a textu spadajícího do kategorie politicko-sociálních fikcí vypravějících dějiny tak, jak by se odvíjely, kdyby se něco odehrálo jinak, než tak, jak tomu bylo ve skutečnosti. A kdyby zmíněné temné síly poté, co se stalo to, co se nestalo, vystoupily ze stínu.

Zde za osudný den, kdy věci proběhly jinak a vše se zvrtlo, lze považovat 18. červen roku 1815. Představme si, že Prusové s polním maršálem Blücherem v čele z jistých důvodů nepřispěchali u Waterloo na pomoc Britům pod velením vévody z Wellingtonu. Tento alternativní vývoj slavné bitvy by měl za hrůzostrašný následek vítězství Napoleonovy armády a tím pádem všech těch starým dobrým pořádkům odporujících myšlenek, které tato  armáda šířila po Evropě. Absolutistický „totáč“ ludvíkovského ražení, autorem zjevně též zavrženíhodný - uznejme mu to -, bude od tohoto momentu přežívat snad už jako vždy jen v tmářských bažinách carského Ruska. Náhražkou za něj zde však bude nový „totáč“, neméně zhoubný, jemuž poslouží coby rámec následně vzniklá Evropská ateistická republika. Občan tohoto dodnes přetrvávajícího útvaru bude konečně svobodný. Povinně. Vzepřít se svobodě, rovnosti a bratrství nepočítaje, se stane zločinem přinejmenším tak vážným jako věřit v Pánaboha. Pařížským centrem vyslaní agenti  budou  hlídat, aby k tomuto vzepření nedocházelo. A budou to opět oni, tito režimu věrní špiclové, ostatně vesměs zednáři, kdo budou pátrat po autorovi či autorech v daných poměrech neslýchaného zločinu, vraždy, jejíž obětí se stal samotný bývalý Veliký mistr jejich Řádu.
K rozuzlení s jistou spisovatelovou dávkou ironie mimo jiné dokazujícímu,  že reálný banální svět  přece jen není mrtev, nechť se čtenář dopídí sám. A povede-li se mu to, tak možná knihu opustí s obdobně rozporuplnými pocity jako ty, kterým podlehl autor tohoto komentáře. Tomu se totiž příčí dosti oblíbený a tím pádem značně rozšířený názor činící z Francouzské revoluce jakousi matrici nejrozmanitějších forem útlaku, jež nám neservírovala moderní doba zejména v průběhu děsivého 20. století. Vidí v ní přece jen historický průlom ve způsobu, jakým je distribuována moc v rámci námi obývaných společností, spojený s reálnou snahou  učinit je trošku spravedlivějšími. A jdeme-li dál ani Francouzská revoluce, ani zednářství samotné, nejsou tak „ateistické“, tj. zbaveny veškeré víry v transcendenci, jak se občas tvrdívá. To, že tu Bůh nevystupuje pod vlastním jménem, ještě neznamená, že tu není.

Ale na tom všem koneckonců tolik nezáleží. Historickým povědomím prodchnutý román Kotnowského nám v lehkém stylu dosti sugestivně ukazuje nebezpečný a zhoubný skluz, ke kterému lze dospět pod prapory svobody a ve jménu velkých ideálů. V tomto smyslu je varovnou výzvou ke kritickému pohledu na sebe sama nejen pro stoupence laické občanské společnosti, ale i pro zednáře a – dá se říct – pro kohokoli.

Petr Fleischmann