Pokud se lidský věk přehoupne přes devadesátku, dávají o sobě znát i neduhy těla. A prožívá-li člověk podzim svého života daleko od země, kde se narodil, bez dětí, které opustily svět dávno před ním – není to mnoho důvodů k radosti. Ale i v takové chvíli může zažít okamžiky radosti. Jako paní Eva Kaufmann, když jí sousedé, kteří o ni v anglickém Orpingtonu pečují, doručili nečekaný balíček z Prahy...

Dočkala se pamětí svého otce

Eva Kaufmann žije v londýnském předměstí v hrabství Kent ve Velké Británii. Je jí dvaadevadesát let a zásilka, která jí udělala radost, obsahovala knihu vzpomínek jejího otce Rudolfa Kopeckého. Ta vyšla na přelomu roku v České republice.

Stalo se tak především zásluhou mladého historika a spisovatele Martina Nekoly, který svoji profesní pozornost soustřeďuje na výjimečné osobnosti první republiky a na jejich životní odkaz. Tak také nalezl v archivech vzácný rukopis pamětí prvorepublikového novináře a „hybatele věcí veřejných“ Rudolfa Kopeckého. Jednalo se o neuvěřitelně objemné svazky v souhrnu čítající 2.350 strojopisných stran, kterými autor v šedesátých letech bilancoval svůj bohatý život a na jeho pozadí tak vytvořil i nebývale barvitý obraz první republiky s jejími politickými zápasy a aférkami. Díky svému angažmá v zahraničním odboji zmapoval Kopecký i období 2. světové války a exil ve Velké Británii i následné zárodky protikomunistického zahraničního odboje...

Rudolf Kopecký patřil k těm nemnoha, kteří včas vycítili střídání hnědého teroru s rudým nebezpečím. Poměrně brzy se názorově rozešel s prezidentem Benešem i jeho následovníky, byl velkým kritikem poválečného přimykání Československa k Sovětskému svazu. Po skončení druhé světové války se již nikdy do Československa nevrátil a z odboje protinacistického vplul do odboje protikomunistického...

Nesmiřitelný bojovník i milující otec

Historik Martin Nekola měl dlouho za to, že nikdo z Kopeckého potomků již nežije. Nakonec se mu podařilo vypátrat adresu paní Evy Kaufmann, nejmladší Kopeckého dcery žijící na Britských ostrovech. Vydání vzpomínkové knihy s paní Evou konzultoval, zajímal se také o okolnosti tvorby rukopisu, který pomáhala Eva Kaufmann svému otci v závěrečné fázi jeho života přepisovat a redigovat.

Autoři knihy získali v paní Evě další podstatný motiv pro to, aby dílo jejího otce spatřilo světlo světa co nejdříve. A proto také jeden z prvních výtisků směřoval z tiskárny rovnou za ní do Británie...

Kopecký ve svých pamětech koncentruje svoji pozornost především na otázky veřejného života, který byl jeho vášní. Přestože od žánru memoárové literatury čtenář po právu očekává i popis osobních stránek života, Kopecký tímto pohledem ve své knize nezvykle šetří.

Jeho dcera proto s důležitostí dodává: „Čtenář by mohl z pamětí mého otce snadno usuzovat, že se jednalo o pedantického muže konzervativního ražení, který při svých politických zápasech nebral na rodinu přílišný ohled. Ale opak je pravdou. Byl milujícím manželem i otcem, a pro nás děti především nedostižným vzorem – i když jsme v pubertě měli i svoji hlavu... Své velké politické otázky s námi diskutoval a pozorně naslouchal i názorům své rodiny a později též svých dospívajících dětí. Přestože měl velký smysl pro humor, větší společnosti se raději vyhýbal a cítil se příjemně v menším kruhu svých dobrých přátel a rodiny.“

Eva Kaufmann také líčí svého otce jako vášnivého čtenáře beletrie i odborné literatury, nadšeného fotografa a šachistu.

„Když jsme žili v Británii,“ vzpomíná dále Eva Kaufmann, „politicky se můj otec klonil k Liberální straně, tedy té třetí vzadu, za konzervativci a labouristy. I když to pro někoho mohlo být překvapivé.“

Rodina si prožila nesnadné chvíle, také díky svým židovským kořenům. Většina těch z jejích členů, kdo zůstali v Protektorátu, se nedožila konce války. Kopecký se svojí rodinou odešel do emigrace, absolvoval anabázi přes Rumunsko do Polska, kde se podílel na formování zárodků československého vojska. Následně se přemístil do Francie a nakonec zakotvil ve Velké Británii, kde ve svém úsilí pokračoval. A rodina jej následovala.

Přestože po odchodu do exilu čelil Kopecký neustálým existenčním potížím, dokázal se i přes tyto nesnáze postarat o svoji ženu i tři potomky. Rodinu naopak prožívaná nepřízeň osudu nebývale semkla. Po válce žila starší sestra Evy Kaufmann i její bratr pohromadě se svými rodiči a provázeli je až do konce jejich dní.

Kdo byl Rudolf Kopecký?

Jaký život ale Rudolf Kopecký prožil jako novinář, redaktor a odbojář, jehož rozsah novinářské práce bývá často srovnáván s dílem Ferdinanda Peroutky?
Rudolf Kopecký (vl. jménem Kauders), syn prodavače, se narodil v pražské židovské rodině 27. prosince 1893. Studoval na Technické univerzitě v Praze, avšak studia nedokončil, protože byl odveden do rakouské armády. Během 1. světové války Kopecký chvíli sloužil na ruské frontĕ, ale kvůli zranění strávil většinu války rekonvalescencí. V samostatném Československu pracoval pro periodika Tribuna, Čas a Národní listy, politicky se hlásil k národně demokratické straně Karla Kramáře a tedy do „protihradního“ tábora.

Byl také aktivním svobodným zednářem a angažoval se v budování československého svobodného zednářství po roce 1918. Významně se zapojil do hnutí „Volná myšlenka“, které spoluvytvářel.

Na jaře 1939 se přidal k zahraničnímu odboji v Polsku, Rumunsku, ve Francii a konečně ve Velké Británii. Z Londýna otevřeně kritizoval poválečné poměry v Československu, vydával čtrnáctideník Národ, založil skromný think-tank a informační centrálu Czech Liberal Information Service, kde se mělo soustřeďovat jádro národních demokratů, které zamýšlel obnovit jako politickou stranu v těžkých podmínkách exilu. Podílel se na československém vysílání BBC, přispíval do celé řady pravicově orientovaných exilových tiskovin. Zemřel v Londýnĕ 25. listopadu 1981.

Unikátní kniha pamětí

Rudolf Kopecký pracoval na svých pamětech nazvaných „Vzpomínky starého novináře“ od počátku 60. let až do své smrti. Jedná se o osm dílů o 2.350 stranách strojopisu, v nichž autor velmi čtivou formou popisuje dětství, mládí, studia, život v Rakousku-Uhersku, osobnosti, události, aféry první republiky, dále činnost v zahraničním vojsku za druhé světové války a konečně i různé aspekty poúnorového exilu, které ani v odborné literatuře nebyly detailně rozebrány. Kopecký píše kritickým pohledem, netají se odmítavým postojem k Edvardu Benešovi, přináší zase jiný, unikátní úhel pohledu na moderní československé dějiny. Vzhledem k enormnímu rozsahu nebyly Kopeckého paměti dosud publikovány. Nově vydaná kniha přináší výběr nejzajímavějších kapitol pamětí, opatřený bohatým poznámkovým aparátem a medailonky významných osobností. Kniha očekávaně budí zájem odborné i laické veřejnosti a vyvolá řadu diskusí.

Kameel Machart