Kameel Machart: rozhovor pro grafický časopis FONT

07.09.2017

Berounský patriot, výtvarník, šéf menšího grafického studia a nakladatelství, jehož portfolio je široké – od log po vtipné ilustrace, nás nedávno zaujal i stylizací znaku pro FF UK. Když soutěž zrušili, rozhodli jsme se Kameela představit čtenářům a požádat ho o vytvoření pečeti, která se naopak použije (na obálku Fontu). À propos: kromě obálky vytvořil Kameel i dvoustránku krok za krokem.

Jak jste se ke grafice dostal, jaké jste absolvoval školy nebo jste měl nějaké výtvarníky v rodině?

Já to vezmu ze široka. Z uměleckého prostředí nepocházím, ale rodiče naštěstí dávali pozor, jakým směrem nás to táhne a v zájmech nás podporovali. Já jsem začal asi od druhé třídy chodit do „lidušky“ v Berouně, kde jsem ke svému velkému štěstí natrefil na člověka, který pro mě pak byl vzorem a učitelem s velkým U - akademického malíře Karla Patáka. Chodil jsem tam i během gymnázia, dokud to bylo možné, a pak jsem zkusil UMPRUM. Vyšlo mi to napoprvé, hlásil jsem se sice původně na ilustraci, ale tam byl přetlak, a tak mi profesor Jágr dal mi nabídku, jestli nechci na ateliér filmové a televizní grafiky. Krčil se tam v podkroví uprumky a je tam dodnes. Tehdy jsem v takové nějaké pýše nebo nerozvážnosti řekl: „No, ale mě ten film moc nezajímá, já bych spíš na tu ilustraci.“ A Jágr mi odpověděl: „To jste mě asi špatně pochopil, pane, buď půjdete k nám na film nebo na uprumku nepůjdete vůbec.“ V ateliéru vládla taková zvláštní intimní rodinná atmosféra. Nakonec jsem nelitoval – film byla správná volba, protože nemá jen vizuální stránku, ale pojí se k němu (a je důležitý) i příběh. Chce po vás akci a pointu a já zjistil, že to mám na obrázcích rád, vlastně jsem vždy kreslil takové vyprávěcí obrázky. Tak nějak to na základní škole začíná, že do rohu pijáku smažíte při vyučování perem podivuhodné příběhy. Tahle poloha mi vyhovuje.

Nicméně, když jsem nastupoval, byl rok 1990. A to bylo období, kdy se před dospívajícími lidmi naráz otevřel celý svět, měli jsme před sebou nové lákavé možnosti. Já jsem také zkoušel kde co, táhlo mě to do politiky, pak jsem zkoušel noviny, založil si živnostenský list a že budu podnikat. Tím pádem jsem ale nebyl úplně nejpilnější student a nakonec jsem VŠ nedotáhl. Scházela mi diplomka, kterou v tomto ateliéru představuje krátkometrážní film, což je množství práce, které se nedá nijak ošidit ani okecat.

Tenkrát ještě nebyly PC a všechno se muselo dělat ručně?

Počítače byly v počátcích, ale po nás se vyžadovala klasická animační technologie – tzn. pauzáky, prosvětlovací stůl, kamera, snímání a tak. Takže jsem tu školu nedodělal. Pak jsem toho litoval a rodina možná ještě víc. Ale jako handicap to nepociťuju. Nikdy se mě nikdo neptal, jestli mám státnici či diplom, ale co umím, čím jsem zajímavý.

Vy jste z Berouna a tam jste se pak po škole vrátil?

V Berouně jsem spolu s kolegou už v roce 1994 založil jedny z prvních soukromých novin. Přinesl jsem vám je ukázat, jak vypadaly. Přišli jsme s atypickým formátem, vše jsme vytvářeli na koleni…

Vidím v nich vaše dodnes typické kresbičky.

Snažil jsem se jim dávat výraznou tvář. Noviny pro mě byly tak silný svět, že jsem vlastně kvůli nim opustil školu. Bylo to naprosto fantastické období. Dnes se mu říká „divoký kapitalismus“, ale vlastně to s tím divokým západem a vůní dobrodružství mělo něco společného. Takže jsme založili noviny a ty jsme během několika let dotáhli, troufám si říct, do profesionální podoby, s nákladem 10 tisíc, což nebylo málo.

U novin jste byl vydavatel a dělal i grafiku a obsah?

Podílel jsem se i na žurnalistické práci, k psanému slovu jsem nikdy neměl daleko, takže jsem tam byl něco jako redaktor, grafický redaktor a editor, tehdy se profese nedělily – všechno vznikalo v malém kolektivu. Noviny mě táhly, ale bylo to více nadšení, než nějaký ekonomický kalkul, proto jsme, tuším, po sedmi letech museli noviny zavřít. Tehdy se malé okresní noviny postupně privatizovaly, přišly sem velké německé vydavatelské domy, které ta periodika skupovaly a tento tlak jsme neustáli. Člověk musel myslet i na praktické stránky života. V tom období jsem se potkal s mojí ženou, která má takový ten praktický ženský pohled na svět, takže řekla: „Noviny nejsou to pravé lukrativní… Pojďme dělat to, co umíme nejlépe!“ A tak jsme v roce 2002 společně založili grafické studio Machart.

To je dobré jméno pro grafické studio, s tím skrytým ART.

Svoje příjmení člověk neovlivní, ale nabízelo se to. Takže se ženou jsme dali dohromady s.r.o. a grafické studio se postupem času rozšířilo na malou reklamku, pak jsme přidali nakladatelství a začali dělat třeba i weby. Pracovali jsme v Praze ve Stodůlkách, ale po čase nás opět zlákal Beroun, odkud pocházím. Tak jsme se rozhodli firmu přestěhovat do vlastních prostor v Berouně. A po nástupu internetu vlastně zmizela podmínka, že když chcete dělat dobrou práci, musíte být klientům nablízku a být v Praze. Zajímavé zakázky přicházely z celé republiky, i z Berouna, a tak jsme se tam stáhli, do klidu, do vlastního zázemí. Myslím, že jsme o mnoho klientů z Prahy nepřišli a naopak jsme vlastně docela dobře vytěžili náš region, kde po nás snad zůstane i nějaká stopa.

Když už jsem mluvil o mé ženě, tak ta vlastně studovala uprumku také – plakát, ale byla zodpovědnější student. Grafické studio jsme se spolu snažili postavit tak, aby stálo na výrazném rukopisu nás obou a aby vše mělo osobní punc. Abychom nedělali úplně všední věci, ale dokázali prodat to, co je u autora nejcennější – rukopis. Pokud si autor vybuduje jedinečný rozeznatelný styl, tak si myslím, že je to největší deviza, kterou má. (Žena se spíše orientuje na čistou a jednoduchou grafickou stylizaci a také digitální grafiku ve stylu koláže.)

Samozřejmě za to platíte daň, na rukopisu postavené studio nikdy nemůže být velké. Když chcete, aby každá věc, která ze studia vychází, prošla vašima rukama, když se vším spojujete svoje jméno. Proto jsme se od té doby nijak významně nerozrostli. Studio i nakladatelství v podstatě obsáhneme v pěti lidech. A snad se nám daří předsevzetí, které jsme na počátku měli, že si většinu práce dokážeme ohlídat a dát na ni osobní otisk.

To, že stále podnikáte s vaší ženou jsem zaregistroval a musím říct, že je to obdivuhodné, protože neznám moc případů, kdy by manželé spolu vydrželi být trvale, v soukromí i v práci…

Tyto vaše úvahy jdou správným směrem, opravdu to někdy není snadné. :)

Máte role nějak rozdělené, nebo se každý stará jen o své zakázky?

Ze začátku jsme se snažili si do věcí významně mluvit, ale pak jsme zjistili, že to vlastně nejde. Takže i do výběrových řízení jdeme jako vnitřní konkurenti, předkládáme své návrhy a každý z nás je přesvědčený o tom svém. Ale třeba tím znásobujeme šance, které celé studio má. Přiznám se, jistá autorská žárlivost běžně funguje.

A jak to funguje u praktických věcí? Kam třeba investovat, jakého zaměstnance najmout?

Praktická stránka směřování firmy je teď víceméně na mě. Žena si našla ještě jeden směr, kde se posledních pár let realizuje s úspěchem a baví ji to – a to je pedagogická činnost. Zvítězila ve výběrovém řízení a stala se nejprve vedoucím výtvarného oboru a následně i zástupkyní ředitele na ZUŠ Václava Talicha v Berouně, což je ta liduška, kterou jsem kdysi sám prošel. Tam se manželka realizuje v práci s dětmi, připravuje také starší žáky na přijímací zkoušky na střední a vysoké školy výtvarného zaměření.

Jaké je tedy hlavní zaměření vaší firmy – z části grafický design a ilustrace a druhá část je nakladatelství? Co převažuje?

Nakladatelství jsme rozběhli možná tak sedm let nazpátek. Začalo to takovým nesmělým výkopem a nakonec jsem zjistil, že knížky, pokud se věci dobře odhadnou, spočítají a mají nějakou ekonomickou logiku, nemusí být prodělečnou záležitostí. Dřív jsem si myslel, že na vydávání knih musí být sponzoři a že to je vlastně ekonomický nesmysl. Nemusí to tak být. Dnes práce na knížkách tvoří asi tak třetinu, vydáváme v průměru pět až deset titulů za rok. Přivezl jsem vám některé na ukázku. Třeba toto byla jedna z našich prvních knížek – od našeho kamaráda Oty Dvořáka – Kouzelný meč Abaddon. Taková fantasy, na které jsme si to vyzkoušeli.

Tady vidím vydání druhé, takže se vám daří prodávat a dělat dotisky?

Jsou tituly, kde se to daří.

Kdo to je Otomar Dvořák? Jak jste na něj přišel?

Vlastně se známe z Berouna. Je to člověk, který je momentálně spisovatelem, ale začínal jako amatérský herec, byl dramaturgem na mimopražských scénách. Pak zjistil, že ho zajímá tajemno, fikce a začal psát. Ale tohle není jeho typická práce, je to naopak jeho jediná knížka pro děti, kterou vytáhl ze šuplíku. Spíš píše fantasy pro dospělé, historické romány. Je to pro nás jedna z těch úspěšnějších knížek, i naše děti si její četbou prošly…

Kde knihy tisknete? Někde v Berouně?

Ne, ne. Velice brzo jsem od malých lokálních tiskáren ustoupil, a potom, co jsem vyzkoušel pár pražských, jsem ustoupil i od nich. Zjistil jsem, že jsou regiony v ČR, kde dokáží dělat kvalitní práci, dokážou si práce vážit, a tudíž poskytnou super servis a ceny jsou přitom velice přijatelné. Takže v současné době většinu naší produkce, katalogů a reklamních záležitostí tiskneme v Ostravě. Není v tom žádný komunikační problém, všechno funguje. Necítím žádnou aroganci, ale naopak vděk za zakázku, a to je pro nás důležité. S knižní produkcí jsme poslední dobou zakotvili v tiskárně v Havlíčkově Brodě a nemáme žádný důvod to měnit, protože neděláme moc atypické záležitosti a tam je to pro nás kvalitou, rychlostí i cenami optimální. U knížek se sem tam objeví některá, kde si pak říkáte: „Jo, to je dobře, že jsme do toho šli. To po nás zůstane.“ A tohle je jedna z těch věcí, za které jsem rád – Moje chytrá knížka. To je takové první čtení pro malé čtenáře, co by měli vědět o světě, který je obklopuje. Opět bych rád zmínil i autora, tím je Jiří Chalupa. Pokud jste moje generace, tak si ho možná pamatujete jako dramaturga ČT a občasného moderátora Studia Kamarád – strejda Jirka se mu říkalo. To je člověk, který má talent pochopit dětskou duši, dokázat se do ní vcítit a dát to pak i do svých textů. Proto se mi s jeho texty dařilo náramně snadno se ilustrátorsky vypořádat.

Obdivuji vaše typické, v podstatě komiksové, ilustrace. Záměrně jste si vytvořil tento rukopis?

Já nevím, jestli to bylo záměrně nebo technikou, která tehdy byla. Tak nějak jsem zakořenil v jednoduché linkové perokresbě, kterou pak naskenuji a vyčistím. Primitivním, ale osvědčeným nástrojem Corel to následně otrasuji (tedy převedu do vektorů) a nakonec snadno vybarvím. S Corelem jsem kdysi začal a vlastně u něj zůstávám dodnes. Myslím, že už se ani nikam dál neposunu, protože k vektorové grafice nic víc nepotřebuji.

Ten základ je nakreslený perem a tuší, že to má různou sílu tahu?

Buď je to pero nebo fix. Zkoušel jsem i speciální fixy, které mají takovou štětcovou manýru – když přitlačíte, tak se linka nasílí…

Kdysi jsem dělal rozhovor s Jaroslavem Němečkem, který kreslí Čtyřlístek už asi tak dlouho, jako já jsem na světě. Dnes je to tedy starší pán, pořád kreslí Pinďu a Myšpulína, ale naučil před lety syna, aby mu pomáhal s vybarvováním. Pomáhá vám třeba dcera?

Rodina mi nepomáhá, ale musí mne korigovat. :) Rád se s nimi poradím. Někdy mají oprávněný pocit, že moje barevná škála ujíždí do nereálných a nepřirozených barev. Žena na to vždycky hodí oko, jestli to není moc jedovaté, jestli bych neměl někde ubrat. Ale že bych někoho pověřil, aby mi to vybarvil, tak daleko tedy nejsem.

Jak řešíte, když vám do ilustrace nebo maskota mluví zákazník? Jste ochotný k ústupkům?

Jsem víc ochotný k ústupkům než žena, protože mám na starosti tu ekonomickou stránku firmy. :) Takže někdy diskutujeme, jestli nás už zákazník netlačí do nějaké nepřirozené polohy, nebo je to pro nás ještě přijatelné a nechceme o zakázku přijít.

Kolik děláte návrhů například u maskota? Naskicujete různé postavičky a zákazník si vybere jednu k rozpracování?

Na začátku třeba tady u toho čerta bylo tak 10 až 12 variant tváře. Při prezentaci jsme to se zákazníkem konzultovali – jak moc má být čertovský, aby nebyl moc zlý, jak protáhlý nebo vykrmený. Skicuje se tužkou, dokud nepřijdeme na finální typ a charakter dané postavičky. Rozpracování různých výrazů obličeje a těla v pozicích už je další etapa a tam mám větší volnost. Omezení od klienta často bývá jen stran barevné škály, aby korespondovala s jejich zaměřením nebo logem.

Maskotka děláte modulárně, že pak lze třeba měnit hlavy?

Ano.

K čertíkovi jste vytvořil celý grafický manuál. To je asi trochu rarita, protože manuály jen pro maskota se zase tak často nevytvářejí… Ale vy jste dělali i loga a standardní manuály jednotného vizuálního stylu, např. pro Beroun. To už jste se tam tedy podepsal, když má město logo od vás. Jak manuál funguje, dodržují ho? Někdy s tím úředníci zápasí…

Snaží se. Zajímavé je, že často nějaká instituce nebo firma zaplatí ne zrovna malé peníze za manuál a ten pak velice rychle zmizí na dně hlubokého šuplíku. A vše si začne žít vlastním životem. Ale protože v Berouně žijeme a máme tam vše pod nosem, tak se na ty případné excesy snažíme radnici upozornit.

Pracujete pro město nadále nebo jste jenom odevzdal logo a manuál?

Pracujeme nadále na mnoha dalších dílčích záležitostech. Samozřejmě nejsme v Berouně jediní, takže si nemůžeme uzurpovat nějaký monopol. Myslím si ale, že pokud chce město nebo instituce v regionu udělat nějakou důležitou věc, tak nás neopomenou oslovit. Že za ta léta tam máme jistou pozici – ne neotřesitelnou, ale snad dobrou. Zúčastnili jsme se kupříkladu nedávné soutěže na logo a vizuální styl celoroční akce k oslavám 750 let od založení města – Rok berounského medvěda, ve které zvítězil návrh mojí ženy Andrey.

Zúčastňujete se rád výběrových řízení?

Nerad a zřídka.

Teď narážím na vámi v předminulém Fontu zmíněnou kauzu z FF UK, kde bohužel také vypsali soutěž a pak ji zrušili. Bez vysvětlení důvodu, bez skicovného, bez vyhlášení druhého a třetího místa, bez prezentace došlých návrhů, bez poděkování účastníkům – to vše by měla být slušnost. Chtěl jsem se zeptat na váš vztah k těmto tendrům a proč jste zrovna tu Filozofickou fakultu se ženou vyslyšeli?

Bylo to po dlouhé době, kdy jsme si řekli – zkusíme to a investujeme do toho čas a energii. Jednak šlo o zajímavé téma a jednak mi o tom řekl kamarád, který pracuje na univerzitě, jinak bychom o té soutěži vlastně ani nevěděli. Říkali jsme si, že akademické prostředí je přece jen jiná platforma, kde by výběrové řízení mohlo být solidní, regulérní. Že bychom z toho nemuseli mít takovou hořkou pachuť jako z jiných. To byly důvody, proč jsme do toho zase šli.

Tento Font je zaměřený na univerzity a mně naopak připadá, že akademické prostředí je velice problematické. Různé soutěže často končí do ztracena, k identitě se přistupuje amatérsky. Já jsem si, asi naivně, myslel, že na VŠ jsou samí moudří lidé, kteří respektují odbornost v různých oborech. Studenti a profesoři ale mají často pocit, že rozumí všemu. Z mých zkušeností spíš komerční firmy, když udělají tendr a investují do něj čas a peníze, chtějí výsledek. Nemohou si dovolit, aby se půl roku něco řešilo a pak z toho nebylo nic…

Vysokoškolské prostředí je samozřejmě specifické, jednak v tom, že by mělo být ze své podstaty demokratickým prostředím, tzn. hodně lidí do toho mluví. Už to samo jde trošku proti smyslu dělat věci racionálně, jednoduše a efektivně. To je prostě těžké. No a s tou Karlovou univerzitou – v současném manuálu je vlastně nastíněno, jak by se fakulty měly chovat. Na druhou stranu chápu snahu fakult být unikátní nebo být jiné, než ostatní, nebýt jenom uniformní součástí celku. Ale i to všechno manuál umožňuje. Můžou vznikat dílčí loga, která do celkové koncepce budou graficky zapadat.

Některé fakulty se snaží patřit k celku, jiné ale stále zajímá jen jejich identita. I na západě se univerzity snaží omezit tento „bratrovražedný“ boj fakult a koncentrovat síly na společný postup proti jiným univerzitám. Třeba v Cambridgi už to pochopili a mají sjednocenou identitu, loga jsou stejná, jenom se vyměňuje jméno fakulty.

Možná, že nám trochu chybí konfrontace se světovým prostředím, s tím, jak to chodí jinde, protože máme pořád představu, že Univerzita Karlova je náš národní poklad, po kterém celý svět pošilhává. V mezinárodní konkurenci to ale neplatí a žebříčky univerzit už jasně ukazují, že nám trošku ujíždí vlak a máme co dohánět. Když se koukneme za ty naše kopečky celosvětovou optikou, tak nějaká fakulta v Hradci atd. absolutně nikomu nic neříká. Jestli pořád trošku něco rezonuje, tak je to ta Univerzita Karlova – to je asi značka, kterou má smysl podpořit, budovat a dílčí fakulty by měly trochu srazit podpatky a regulovat svá ega a vyhodnotit to racionálně.

Pokud byste ještě něco zmínil, čím byste se rád pochlubil?

Ukážu vám ještě dvě knížky, u kterých jsem moc rád, že jsme je dali dohromady. Jednak Orbis Pictus – to byla taková trochu troufalost, že nakladatelství našich rozměrů se ujalo této vzácné látky. Ale nikdo jiný nebyl a Orbis Pictus 20 let nevyšel. Spojili jsme se asi s nejlepšími autory a překladateli v Čechách, odborníky na Komenského, a vydali jsme tento výbor, nové vydání, které je unikátní. Orbis Pictus je obvykle vydáván jako soubor rytin, pod kterými je Komenského povídání, a k tomu, jako v komiksu, naznačená číslíčka. Tak to vždycky vycházelo. Ale my jsme shromáždili rytiny ze tří různých vydání a umístili je na dvoustranách vedle sebe, aby byl vidět i posun v grafickém vnímání a stylu. Jedna rytina je vždy z roku 1680, další 1650 a 1667. Nejsou tedy od sebe časově vzdálené, ale je patrné, jak k tomu jednotliví autoři přistupovali různě.

To mne vždy pobaví, jak tu má Komenský i rytinu tehdejší sazárny, která vypadá stejně jako ta na naší střední grafické škole, kde jsme před revolucí sázeli také z kasy a kovových liter. Jako bychom žili ve středověku…

No, když si vzpomenu na začátky těch našich novin, tak tenkrát nebyl internet a noviny se sázely v programu Ventura. Nebyly třeba ani digitální fotoaparáty… Když jsme slavili první výročí novin, řekli jsme si, že uspořádáme v Berouně ples, galavečer, jehož vrcholem bude, že vydáme speciální číslo novin o půlnoci – z dění na tom plese. Dnes udělat takový fanzin není nic složitého, ale tehdy to vlastně znamenalo nafotit to tam, odjet vyvolat film, udělat fotky, naskenovat je do PC, napsat články, zalomit to, vytisknout vše na pauzáky – protože tehdy se kovolisty pro ofsetový tisk výraběly i podle pauzáků. Pak vytisknout těch osm stran, rychle poskládat 250 výtisků a o půlnoci se to rozdávalo jako překvapení. Z dnešního pohledu to vypadá jako šíleně komplikovaný postup, ale dalo se to zvládnout.

Vytiskli jste to ofsetem, protože digitální tisk ještě neexistoval, leda kopírka. To ale muselo být při rozdávání ještě mokré, ne?

No, ještě se to trochu lepilo :), ale šlo to. Když jsme u těch starých grafických technik, tak ještě bych možná zmínil tuhle knížku Kiplingových povídek. Zavzpomínal jsem na časy v lidušce a udělal jsem tam ilustrace klasickým linorytem. Z toho tisku ofsetem to možná není úplně vidět, trochu to vypadá jako moje ostatní kresby, ale abych přinesl důkaz, tak tady vidíte ty obrázky vytištěné z klasických linorytových štočků.

Měl jste nebo máte nějakého ilustrátora jako vzor?

V technologických postupech to byl již zmíněný akademický malíř Karel Paták, protože my jsme roky v té lidušce vlastně dřeli linoryt, který svádí ke zjednodušení kresby do hrubých linek. A když jsme u toho Karla Patáka, tak ještě tuhle knížku bych rád zmínil, takový dík mému učiteli. Svého času byl vlastně spolužákem Šalamouna, Mézla a těchto velkých es, ale nikdy nezůstal v Praze. Absolvoval akademii, stáhnul se do Berouna, založil rodinu a žil mimo centrum dění. Tím úplně unikl pozornosti veřejnosti, prostě neudělal díru do světa. Myslím si si, že to byl jeden z nejlepších portrétistů doby. A já jsem vydal pár let před jeho smrtí tuto monografii a průřez jeho dílem. Podle mne je to člověk, který čeká na objevení a uznání. Jeho hlavy, ta stylizace, myslím, že je to unikátní. Takže to byl pro mě důležitý člověk. Potom bych vzpomenul Miloslava Jágra, na té uprumce i pár let studia má vliv na to, jak se člověk projevuje. Alespoň nám z ateliéru animované tvorby říkali Jágrovy děti.

Otisk učitele v rukopise každého z těch studentů se dal vystopovat. Máme tam trošku ten nádech Jágra, což někdo nechtěl moc slyšet, ale svým způsobem to asi je pravda.

Vy tedy děláte grafiku všech vašich knížek?

V podstatě. Ale dělám ilustrace i pro jiná nakladatelství… Aby to nevypadalo, že ilustruji jenom knížky, které si sám vydám. :) Takže někdy se na nás obrátí třeba plzeňský Fraus nebo Sciencia, to je také hezká práce…

Krásná práce, děkuji za rozhovor a přeji vám mnoho nových úspěšných knížek. PS: Oba jsme se narodili v roce 1972. :)

Ondřej Kafka, časopis FONT, 18. července 2017

News

Dvojitý křest: Povídky ke kávě a Beroun sobě

16.11.2017

Dvojitý křest: Povídky ke kávě a Beroun sobě

Ve středu 15. listopadu 2017 proběhl v berounském Muzeu Českého krasu DVOJITÝ KŘEST. Mezi čtenáře tak byly uvedeny nové knihy Hany Hrabákové (Povídky ke kávě III.) a Rudolfa Kadeřábka (Beroun sobě).

Tomáš Šmejkal oslavil výstavou

16.02.2017

Tomáš Šmejkal oslavil výstavou

Shodou šťastných okolností se na den přesně sešel termín vernisáže výstavy Tomáše Šmejkala s datem jeho narození. Při příležitosti slavnostní vernisáže 2xŠMEJKAL mohli návštěvníci nejen blahopřát autorovi k jeho čerstvým padesátinám, ale také vzpomněli dvacet let od úmrtí jeho otce Jiřího, jehož stručné retrospektivě je věnována část expozice.

Povídky ke kávě pokřtěny

02.12.2016

Povídky ke kávě pokřtěny

Muzikanti z poberounské kapely Třehusk (v čele s Miloslavem Frýdlem) byli ozdobou slavnostního křtu knihy Hany Hrabákové POVÍDKY KE KÁVĚ (II.). Kniha z produkce berounského nakladatelství Machart byla slavnostně pokřtěna v Muzeu Českého krasu ve středu 30. listopadu.

Kuchařka Jitky Soukupové

11.11.2016

Kuchařka Jitky Soukupové

Ve čtvrtek 10. listopadu 2016 se v kavárně Jiná káva konal křest knížky Zdravé talíře berouské autorky Jitky Soukupové. Obsahuje více než 100 receptů, rad a pokynů pro všechny, kteří chtějí zdravě jíst.